poradit Potřebujete pomoci?
739 271 555
Košík
Lupa
Košík

Luci bloguje: O společném spaní s dětmi

Luci bloguje: O společném spaní s dětmi

Minulý týden jsem se zde věnovala šátkování a dnes si vezmu na paškál spaní dětí v posteli s rodiči – a to opravdu dopodrobna, protože stejně jako šátkování, i tato praktika je návrat k tradicím, je zcela běžná v zemích Afriky, Asie a Jižní Ameriky a je velká škoda, že je stále tak trochu tabu.

A protože raději sdílím své zkušenosti než učená moudra, která se dají načíst, povím vám na začátek, jak jsem to měla a potažmo mám se svými dětmi já. 

 

JAK TO BYLO U NÁS

Jako prvorodička jsem měla představu jasnou. Pokojíček pro Victorku jsem málem měla připraven ještě dřív než jsem otěhotněla (myšleno s nadsázkou). Situován byl na druhé straně bytu než naše ložnice, chůvičky jsem měla pořízené. 

Naštěstí pár dní před porodem mě osvítilo a narychlo jsem postýlku přestěhovala do ložnice, i když v prvních týdnech jejího života jsem ji na malou chviličku odsunula zpět do pokojíčku. Toto jednoznačně přisuzuji tomu, že kvůli císařskému řezu, kterým Vikča přišla na svět, se vazba mezi námi dvěma tvořila déle. Takto to ale trvalo maximálně 2 noci a já pochopila, že ji chci mít u sebe. Victorka byla takové to ukázkové dítě – budila se 1x za noc, takže bych i zvládla za ní do pokojíčku docházet, zaplať Bůh na mě však přišla potřeba mít ji nablízku a užívat si její přítomnosti každým momentem. 

V té době jsem nevěděla vůbec nic o kontaktním rodičovství a jaké výhody to přináší. Dělala jsem vše pocitově a s přesvědčením, že já sama vím nejlépe, co je pro mé dítě dobré. Pak přišla situace okolo mého rozvodu. Tehdy společné spaní ještě více utužilo můj a Victorky vztah. Já jsem se díky její blízkosti dokázala nad danou situací povznést a jí to určitě v tak náročném období pomohlo a dodalo sebejistoty. 

I když jsem se setkala s názorem, že je to špatné, za společným spaním jsem si stála a vnímala ho jako správnou věc pro nás obě. 

A tak šel čas dál. Victorka si začala hledat svůj prostor zhruba v 5 letech, kdy přišlo naše stěhování do nového, a bez rozmýšlení šla do nového pokojíčku. Byla hrdá na to, že má svůj pokojíček a je v něm sama. Prostě tak nějak uzrál ten správný čas k jejímu osamostatnění. 

Velice ráda na naše společné spaní vzpomínám. Na to, jak se večer na posteli postavila ke střešnímu oknu, pod kterým jsem měla postel, a křičela na svůj odraz: „Žáži onko!“ (myšleno: „Zavři okno!“). Ale nejkrásnější pro mě vždy byly chvilky po probuzení, kdy jsem otevřela oči a uviděla tu něžnou bezmocnou bytost přímo uprostřed mé, tedy vlastně naší postele. Momenty k nezaplacení!

 

S Matouškem to bylo jiné. Už jsem měla nějaké ty zkušenosti a hlavně jsem byla poměrně dost pracovně vytížená, a tak jsem spaní ve společné posteli považovala za svou výhru od samého začátku. Přes den jsem na něj neměla moc času (na mateřské s ním byl Michal), takže Matoušek si to během našich společných nocí vynahrazoval. Chtěl u mě a na mém prsu být nonstop. Jakmile jsem se odtáhla, brečel, takže díky společnému spaní jsem v noci ušetřila spoustu sil – asi bych se uběhala, kdybych ho neměla hned vedle sebe. :-) 

Nejprve jsem ho měla uloženého v postýlce připevněné u mé části lůžka. Takové připevňovací postýlky považuji za skvělou věc. Dítě máte u sebe a přesto nemusíte mít strach, že ho zalehnete. Michal ale brzy začal žárlit, že jsem měla Máťu přes noc u sebe jenom já, a tak jsme ho brzy přestěhovali mezi nás. 

Dnes s ohlédnutím zpět vím, že jsem udělala chybu. Podle principů kontaktního rodičovství nemá dítě spát uprostřed, nýbrž na straně pouze jednoho rodiče. Zajímavé, že? Když jsem to nedávno zjistila, začalo mi to dávat perfektní smysl. Matouš okupuje naší postel doposud a je velmi těžké se k Michalovi byť jen přiblížit. Matouš si každého z nás nárokuje pouze pro sebe a nedovolí nám si být vzájemně blízko.. 

 

Jestli tedy někdy přijde řada i na třetí dítě, určitě i já zužitkuji rady, které jsem pro vás našla a sepsala. 

 

STŮJTE SI ZA SVÝM ROZHODNUTÍM

Pravděpodobně se setkáte s vícero názory na toto téma, ale podle mě je nejdůležitější, aby se každá z vás řídila především svými pocity. Můžete načíst kopec odborné literatury, ale vy jste ty, které vědí, že dělají to nejlepší pro své děti. Nikdo nemá právo vás soudit za vaše rozhodnutí. 

Matka podle mého názoru odjakživa dohlíží na spánek svých dětí, je to pro ni i pro dítě zcela přirozené. V dnešní době často rodiče miminko odstěhují do samostatného pokojíčku místo toho, aby si jej nechali blízko u sebe v postýlce. Dítě je hlídané monitorem dechu nebo chůvičkou a přitom je to tak jednoduché – snad každá máma má v sobě po mnoho generací budované instinkty, které jí pomáhají děťátko chránit i bez nejmodernějších přístrojů. Monitory dechu byly primárně určeny pro děti se závažnými zdravotními či neurologickými problémy a často jsme kvůli nim akorát více ve stresu. O tom bych vám mohla vyprávět, kolikrát mě polila horkost, když monitor hlásil (samozřejmě planý) poplach, a podle zkušeností žen v mém okolí rozhodně nešlo o ojedinělé případy. Pokud však miminko chodí spát dříve než vy nebo máte velký dům, chůvička vám samozřejmě může posloužit jako velice užitečný doplněk, takže ji v žádném případě neodsuzuji. :)

 

Jako úplně první radu bych vám tedy ráda uvedla, abyste se nenechali zvyklat řečmi svých rodičů a „zkušenějších“ žen. Z jejich úst uslyšíte pravděpodobně toto: 

• „Dítě bude rozmazlené či závislé na rodičích.

Kde je pravda? → Tím, že dítěti naplníte jeho přirozenou potřebu bezpečí, lásky a jistoty,, ho nerozmazlíte, ani si na vás nevytvoří závislost. Naopak, dítě, které spí v blízkosti rodičů, je nejen sebevědomější, ale i samostatnější. Některé studie dokonce prokázaly, že děti, které sdílely s rodiči jednu postel, méně často trpí depresemi.

• „Pokud miminko pláče, nech ho vyplakat, nebo ho rozmazlíš.“ 

Kde je pravda? → Tohle je opravdu nesmysl. Pokud miminko pláče, něco mu chybí nebo něco potřebuje, nedělá to jen tak z dlouhé chvíle. Nemusí mít hlad ani počuranou plínku, může se mu prostě „jenom“ stýskat po milující náruči. V případě, že miminko pláče a není vyslyšeno (jak tomu občas bývá, když spí samo ve svém pokojíčku), zvyšuje se v jeho těle množství stresového hormonu. Dítě na rozdíl od dospělých zůstává ve stresu i dlouho po tom, co přestalo plakat nebo vysílením usnulo. 

• „Z vaší postele ho už nikdy nedostanete.

Kde je pravda? → Jednou samozřejmě bude dítě spát samo ve své posteli. Kdy? Až bude připravené se osamostatnit a až bude dostatečně ujištěné, že se na vás může spolehnout. Buď si časem řekne samo, nebo ho můžete sami zkoušet pomalu připravit na přesun do svého, až se vám bude zdát, že přišel správný čas.

Postupná příprava na přesun do vlastního pokojíčku může vypadat například takto:

Samostatnou postel, která již nyní bude patřit pouze vašemu dítěti, můžete přisunout k posteli, na které spíte vy. Můžete s vaším děťátkem uzavřít dohodu, že přes noc už se na vaši postel nebude přesouvat a pokud bude potřebovat vaši blízkost, můžete se třeba „jen“ držet za ruce. Později můžete jeho postel odsunout dál, třeba na druhou stranu pokoje, ale stále budete zůstávat ve stejné místnosti. Jako další variantu můžete vyzkoušet to, že při odpoledním spánku dítě bude usínat „ve svém“ a v noci stále s vámi, aby si postupně zvyklo na svůj vlastní prostor.  A teprve jako poslední krok můžete zařadit kompletní přesun do samostatného pokojíčku.

Některým dětem může po přesunu do vlastního pokojíčku pomoct, když budete mít otevřené dveře do ložnice nebo budou mít v pokoji chůvičku. Bude to pro ně větší ujištění, že jste nablízku a připraveni kdykoliv jim poskytnout bezpečnou náruč.

Určitě byste na něj ale neměli tlačit, dítě se nemusí osamostatnit jen tak ze dne na den. I když se rozhodne opustit vaši ložnici samo, může se stát, že stěhování do vlastního pokojíčku bude otázkou několika pokusů. Možná se bude chtít vracet do vaší ložnice, když bude prožívat náročné období – začne chodit do školky, pocítí nějaké neshody, ke kterým u vás doma došlo, nebo třeba při stěhování do nového domu. Na dítě se v takovém případě nezlobte. Potřebuje vědět, že jste tu za všech okolností pro něj a občas prostě může potřebovat ujištění, že když se něco stane (třeba bude mít zlý sen), může příběhnout za vámi a vy ho ochráníte.

• „Nebudete mít žádný intimní život.“ V Evropě, kde je společné spaní s dětmi spíše neobvyklé, je nízká porodnost. Na rozdíl od Japonska, kde je to běžné, je porodnost vysoká. V mnohých kulturách navíc jednu (mnohdy malou) domácnost sdílí více generací a s intimitou problém nemají. Nebojte se, že vám váš drobeček zničí intimní chvilky s vaším partnerem. Hezký večer si můžete udělat i kdekoliv jinde než jen v posteli, a intimita nemusí znamenat pouze milování, ale i mazlení, masáže, nebo dokonce i aktivity, které s fyzickým kontaktem moc společného nemají.

Je ale dobré držet se již výše zmíněné zásady, že by dítě nemělo spát mezi vámi a vaším partnerem, aby netvořilo pomyslnou zeď mezi vámi. I letmé noční doteky nebo spánek v objetí je intimita.

• „Vždyť ho zalehneš a ublížíš mu!“

 

Kde je pravda? → Pokud nejste pod vlivem návykových látek nebo netrpíte psychickým či fyzickým problémem, který by vám znemožňoval reagovat na vaše miminko, zalehnutí nehrozí. Maminky mají takový svůj „radar“, kterým své děti podvědomě hlídají.

 

POKUD VYTRVÁTE, ČEKÁ VÁS ODMĚNA

• Snadnější a mnohem pohodlnější kojení. Dítě častěji přivinuté blízko vaší hrudi zvyšuje tvorbu mateřského mléka. Lze takto snadněji praktikovat kojení na požádání a pro maminku je to pohodlnější, než kdyby musela vylézat z postele několikrát za noc.

• Snadnější uspokojování potřeb miminka. Ať už se jedná o pohlazení, krmení nebo třeba podání dudlíku, s miminkem na blízku máte všechno rychleji a klidně i v polospánku. Rodiče, kteří praktikují (nebo plánují praktikovat) tzv. bezplenkovou metodu, pak sdílení postele s děťátkem ocení určitě i pro snadnější vnímání projevů děťátka, kterými dává najevo, že brzy bude muset třeba čurat..  

• Miminko je klidnější. Děti, které spinkají blízko svých rodičů, jsou klidnější a méně pláčou. 

• Prevence syndromu náhlého úmrtí kojenců. Pokud miminko spí s vámi, sladí se vaše biorytmy včetně dýchání. Dítě napodobuje váš dech a z vás se tak stane něco jako monitor dechu v upgradovaném vydání. :-) Je přirozené, že se budíme spolu s miminkem a miminko s námi ve stejném čase. Maminka má instinktivně mnohem slabší spánek, proto může reagovat na každou reakci dítěte a mít ho tak pod kontrolou.

• Můžete se tulit „do aleluja“. :-) Když spíte s miminkem v jedné posteli, máte zhruba 8 hodin denně tulení navíc. A to už je moc pěkné číslo, že ano?

 

VŠECHNO MÁ SVÁ PRAVIDLA

Chcete-li mít dítě ve své posteli, určitě se držte následujících doporučení.

 

• Vyhněte se alkoholu a práškům ovlivňujícím vaše vnímání (např. prášky na spaní)! 

• Sundávejte si na noc šperky a odeberte z lůžka všechny nadbytečné polštáře.

• Zajistěte, aby dítě z postele nespadlo (nebo si při pádu neublížilo). Možností je spousta! Můžete ke své posteli připevnit dětskou postýlku (a sundat boční zábranu), pořídit oddělatelné zábrany na svou postel, obložit postel peřinami a polštáři nebo můžete spát na matraci položené na zemi a vedle sebe si dát třeba jenom deku. Nezapomeňte také (co nejdříve to bude možné) naučit dítko z postele slézat tak, aby si neublížilo. :-)

• Pokud si necháváte miminko na svém lůžku a máte strach, že mu ublížíte, pořiďte si například hnízdečko, které nebrání vzájemné blízkosti a zároveň tvoří spolehlivou ochranu.

 Pro větší pohodlí všech zúčastněných doporučuji zajistit si dostatečně velkou plochu na spaní, pokud je to možné. Můžete přirazit více postelí k sobě, nebo si nechat vyrobit postel na míru – dle svých možností.

 Je dobré, alespoň ze začátku, miminko ukládat na stranu maminky. Nejen že maminka v noci potřebuje kojit, ale má také ten přirozený „radar“, o kterém jsem již psala výše. Tatínkové si na přítomnost dítěte v posteli většinou musejí zvyknout.

Dítě spící se svými rodiči v jedné posteli mělo spát pouze na straně maminky či tatínka, nikoliv mezi nimi. Rodiče by měli spát vedle sebe, protože dítě tak lépe vnímá společnou vazbu mezi nimi a přejímá si tak vzorce pro budoucí partnerský život.

Pro spaní ve společné posteli je důležitý ještě jeden faktor - jak to cítí oba rodiče. Někdo se s miminkem ve společné posteli nedokáže pořádně vyspat, někdo se bojí, že dítě zalehne. Některá maminka by naopak neusnula bez miminka, nebo miminko bez ní. A některé děti zase potřebují svůj vlastní prostor už odmalička. Důvěřujte své intuici a tomu, jak to vnímáte právě vy. Naslouchejte potřebám svého dítěte, je to důležitější než to, co si o společném spaní myslí sousedka ze čtvrtého patra. :-) 

 

Na závěr doporučím jednu stránku na Instagramu, která je pro mě inspirací: Spánek miminek. Najdete tam užitečné rady a hlavně matky, které zajímá to samé co vás. 

 

Budu nesmírně ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu z vaší strany ať už formou komentáře u nás na Facebooku či Instagramu a nebo emailu. Koho toto téma zaujalo, ten si může poslechnout pár dalších myšlenek které jsem sdílela nahlas ve svém druhém podcastu

Vaše Luci

 

Poznámka: Tento článek vzešel z mých zkušeností a názorů. Před jeho napsáním jsem si dohledávala informace z různých zdrojů, abych mohla na toto téma mohla podat co nejucelenější pohled (= svůj). Ráda bych ale upozornila na to, že ne všechny informace zde uvedené jsou výslovnými názory odborníků. Zároveň se nejedná o univerzální návod pro všechny – každý z nás si v životě potřebuje najít to, co nejvíce vyhovuje jemu samotnému i jeho dětem, a při rozhodování je nutné dbát na okolnosti vašeho vlastního života a psychický i fyzický zdravotní stav všech osob, jichž se situace týká. :-) Pokud si nejste jistí, co by vám mohlo nejvíce vyhovovat, doporučuji obrátit se na odborníka např. z oblasti kontaktního rodičovství. 

 

Zveřejněno 30. 4. 2021